Blázniví donkichoti 5. volné pokračování řady literárních cestopisů pro mládež
rok vydání: 2009
Páté pokračování literárních cestopisů pro mládež tentokrát po stopách dona Quijota. Příběh se dehrává při vinobraní ve španělské krajině La Mancha. Opět se setkáte s Fany, Simčou, Nikol, Katem, Rosťou a samozřejmě s Manuelem. A jako překvapení se objeví další dvě postavy, o nichž v předchozích dílech zatím byly jen nepatrné zmínky.
 Ukázka z knihy: „Jeho matka se jmenovala Leonora de Cortinas a na rozdíl od svého muže byla asi velmi schopná. Údajně spolu měli sedm dětí, z nichž Miguel se narodil jako předposlední. Rád a hodně četl a víme, že studoval městskou školu v Madridu, kam se rodina přestěhovala, ale zdá se, že univerzitní vzdělání neměl. Když mu bylo dvaadvacet, poštěstilo se mu, že odešel s papežským vyslancem do Itálie, údajně jako jeho učitel španělštiny. Bydlel s ním ve vatikánské pevnosti. Cestoval a hltal italskou literaturu. Snad v tý době měl i milenku, nějakou Ginu, z které se vyklubala prostitutka, ale nic jistýho se neví. Když vyslanec zemřel, dal se Miguel po vzoru svého staršího bratra Rodriga naverbovat k vojsku. Asi měl pocit, že se musí podílet na boji proti Turkům, jejichž moc v tý době rostla každým dnem. A tak se stalo, že se mladý Miguel zúčastnil slavné bitvy u Lepanta.“ „Á, Lepanto, to si nenechám ujít,“ zajásal Kat a sjel z dálnice na odpočívadlo. „To už jsme tady?“ probrala se Nikol, které se přece jen podařilo usnout. „Ne, spi dál. Jen se s Katem chystáme bojovat.“ „Vy jste se kvůli něčemu pohádali?“ protírala si oči, ale ostatní už lezli z auta a Rosťa s Katem zaujali bojové pozice na kamenné lavičce ozdobené zelenomodrými azulejos.  „Je 7.10. léta páně patnáctistého sedmdesátého prvního,“ křikl Kat bojovně a vzápětí se zhroutil na lavičku. „Jenže já, ubohý Miguel de Cervantes, po pradědovi, který přijal přídomek své ženy, zvaný také Saavedra, ležím v podpalubí v horečkách bitevní lodi Marquesa a ztěží se mohu hnout.“ „Lodě nepřátelských maurů se už ale srocují v zálivu, bitva vypukne každým okamžikem a ty ji proležíš v lodní síti?“ zařval Rosťa. „Ne, pane! Dávám přednost službě Bohu a svému králi a raději za ně zemřu než bych se vrátil dolů pod palubu, abych si zachránil život.“ „Tak tedy bojuj! Je pravé poledne, bitva začíná!“ vzkřikl Rosťa a zaujal šermířský postoj se zubním kartáčkem, který vytáhl odněkud z kapsy. „Ano, pane. Na pravém křídle máme šedesát čtyři galér, na levém o jednu míň a zálohu křesťanského loďstva tvoří pětatřicet galér plných po zuby ozbrojených vojáků. Stojím na přídi a velím několika podřízeným,“ řve Kat a zašermuje propiskou. „Ale co to?“ chytá se za hruď a padá z lavičky na zem. „Jsem raněn do prsou!“ Kat se vší silou šplhá zpět na kamenné sedátko a vzápětí znovu padá. „Jsem znovu raněn! A ještě jednou!“ chytá se za levou paži. „Moje ruka je výstřelem rozdrcena, pochybuju, že mi ji ranhojič dá dohromady.“ „Pochybuješ správně, udatný vojáku,“ přikyvuje Rosťa. „Tvoje ruka bude od této památné bitvy už navždy nehybná.“ „Já si to myslel,“ zafuněl Kat. „Po třech hodinách jsme slavně zvítězili. Deset tisíc Turků jsme pobili a osm tisíc zajali. Naopak třináct tisíc křesťanských zajatců osvobodili… a já přijdu o ruku,“ dodal zkroušeně.  „Fakt přišel o ruku?“ zeptala se Simča vzrušeně. „Fakt.“ „Ještě že to přežil,“ oddychla si Fany. „A že byl pravák, jinak by třeba ani Dona Quijota nenapsal,“ dodala starostlivě.
Básník v báglu - první kniha série Blonďatá Kerolajn - druhé volné pokračování Báro, nebreč - třetí volné pokračování Bojíš se, Margito? - čtvrté volné pokračování Blázniví donkichoti - pátý volně navazující díl Blbnutí s Oscarem - šestý volně navazující díl |
